Posádka prvního auta: David Šmíd s přítelkyní Hankou, Jan Dryák a Štěpán Kout.
Posádka druhého auta: Antonín Šurýn, Aleš Fiala, Daniel Matýsek a Martin Ženíšek
15-19.1.2004

Fotky z Odysey

1. Cesta na sever

Celé dobrodružství začalo, již na vlakovém nádraží v Praze, kde mě vyzvedla posádka vedoucího auta. Po cestě za Prahu začala „kvést“ skvělá nálada. Na řadu přišla hlavně diskuze ze stránek asociace, kterou jsme měli ještě v živé paměti. Ocenili jsme skvělou právnickou snahu Tomáše Behra a srovnávali si okamžiky, kdy jsme vtip Duba z Dubu (Martina Drapáka) prokoukli. Mezitím Honza zjistil, že se nevysvlékl kalhoty od pyžama a zůstali mu pod kalhotami po celou cestu až do ubytování ve Švédsku. Pak již přišly změny v posádkách já přesedl k trojici Aleš Fiala, Dan Matýsek a Tonda Šurýn, která se tolik osvědčila při Tour de’Latvia. Opět jsem se ujal navigátorské činnosti, přestože jsem věděl, že tentokrát mých znalostí nebude tolik potřeba. Ve vedoucím autě u Davida Šmída a jeho přítelkyně mě vystřídal Štěpán Kout, který jel do Švédska jen na výlet z důvodu přebytku staré dovolené. Skvělým doplněním tohoto auta byl vítěz loňského českého poháru, Jan Dryák. Nutno podotknout, že Hanka nás všechny překvapila svojí pohodou, která z ní vyzařovala a ani s jedním z nás sedmi si nebrala servítky. Dokonale zapadla mezi sedm kluků.

Druhou zastávkou byli hranice nejprve česko-polské a následně polsko-německé. Na těch druhých jsme pochopili jakými jsme vlastně průkopníky. Poté co si nás jedna dlouhovlasá čtyřicetiletá celnice vzala stranou (Davidovo projelo bez problémů), zeptala se jestli mluvíme anglicky nebo německy. Ujal jsem se slova a z obou možností si vybral němčinu, doufaje, že její rodný jazyk nám usnadní celou situaci. Po otázce: Wohin fahren Sie?, jsem odpověděl „Nach Jönköping, Sweden“. To se pomalu její důvěra v nás začala ztrácet. Bylo jí divné proč češi jedou do Švédska nejprve přes Polsko a až pak přes Německo. Položila mi tedy druhou otázku: Was machen Sie dort? Tím mě již začínala přivádět do rozpaků, ale s jasnou hlavou jsem jí odpověděl: Tischhockey spielen. To už jsme byli bez důvěry úplně a poté, co si znovu ověřila, že nejedeme na lední ale stolní hokej, vyjekla: Oh mein Gott a zmizela i s našimi pasy v útrobách svého proskleného pracoviště kdesi za naším autem. Odtud nám je po pěti minutách přinesl jiný celník a vpustil nás do své vlasti.

Blížilo se poledne a při první příležitosti jsme plnili své žaludky jídlem z domova. Vhodně se k tomu hodila první zastávka na dálničním odpočívadle. Naše auto mělo na všech přestávkách o něco víc času, jelikož David nejel tak rychle a myslel více na spotřebu. I tak jsme byli rychlejší třikrát o deset minut a na posledním (asi 300 km) úseku mezi Berlínem a Roztokem dokonce půl hodiny.

Za zmínku stojí ještě zastávka v nákupním centru A10, které leží na stejnojmenné dálnici, který je obchvatem Berlína, a dokonce na desátém sjezdu. Po krátkém rozchodu nás nenadchlo nic natolik, abychom se s tím trmáceli nejprve do Švédska a pak domů. Bylo ujednáno, že se zde stavíme při cestě zpět a naplníme tu poslední skulinky v kufru auta po snědeném jídle.

2. Na severu - Rostock

Na nejsevernějším místě německé části naší Odyssey, v přístavu v Rostock, nám zbylo přes tři hodiny času. Hanka a David se šli projít po nábřeží a my jsme využili toho času a vyrazili najít útulnou hospůdku, ve které bychom si zpříjemnili čekání. Po dlouhém hledání nalezla naše skupina hospůdku typu cihlový sklep s diskotékou. Nejprve někteří z nás využili sociální zařízení, kde v mušlích objevili branky a míčky, který proudem moči lítal do brány a zpět ven. Tím se stala tato místnost velmi navštěvovanou. Za zmínku stojí i použití dámského záchodu mnou a Honzou na „pořádné uvolnění“, ke kterému došlo nedopatřením a nerozlišením obou místností. V průběhu večera si nás obsluha všímala pečlivě, jelikož jsme byli jedinými hosty a přišli hned po otevření. Honza, Štěpán, Aleš a já jsme ochutnávali Binding Lager, Dan si objednal čaj a Tonda kafe. Pivo se zdálo řídké a velmi lehké, ale v závěru se ukázalo, že oproti českým pivům má jen opožděnou dobu účinku. To jsme zjistili až poté co ostatní měli čtyři v sobě a páté objednané (já o jedno méně). Následně vypukla diskuze o stize, kdy přišla na řadu minulost, současnost, budoucnost i jednotliví hráči. V čas srazu na parkovišti se po zaplacení naše skupina teprve vydala na cestu, ale k autům jsme dorazili díky přímé trase jen několikaminutovým zpožděním. Čekající dvojici jsme zdravili již z velké dálky a ztropili tak trochu vzruchu v nočních ulicích. Po přesunu do přístavu, pasové kontrole a vyplnění Boarding card náš již otevřenými vraty a spuštěnou rampou očekával trajekt do Trelleborgu.

3. Trajekt Rostock - Trelleborg

Na noc na trajektu se připravoval každý zvlášť. Řidiči (Dan a David), Hanka a Tonda šli zabrat místa na spaní. Aleš si odnesl nahoru pouze spacák a pak se odebral za námi dolů na bar, kde již stáli čtyři piva a pokračovala zábava. S odjezdem se však bar zavřel a Honza si stačil poručit už jen dva koňaky. Ten druhý pak vnutil Štěpánovi, který se chvílemi za naše hlučnější chování a říhání styděl a odsedl si k vedlejšímu stolu. Sotva trajekt odrazil od břehu zvedl se mi žaludek a poslední „trajektové“ pivo opouštělo palubu záchodovou mísou. Druhým, který musel vyhledat toalety, byl Honza, kterému nesedl koňak na rostocké ležáky a plechovkové plzeňské. Ve dvě hodiny v noci jsme se po partii karet (Aleš a Honza) a spánku na vedlejší sedačce (já) odebrali k ostatním, kde běžela televize se striptýzovými vystoupeními. Cestou po schodech nahoru se ještě Honza snažil sbalit dvě švédské dívky. Odvedl je na bar v domnění, že se bar mezitím otevřel. Vrátil se s nepořízenou a sbližování bylo pryč. Dál si již nevěděl rady a stejně jako já zabral místo v nepohodlném křesílku, kde vydržel až do hromadného buzení na konci plavby. Pro Aleše se ukázal být problém nalézt odložený spacák, ale po troše snahy a pár sprostých slovech se mu to nakonec podařilo. Noc jako jediný strávil ve společnosti rusky mluvících lidí.

4. Trelleborg, výlet do Malmö

Ráno po sjezdu z trajektu a dotankování odjíždíme do Malmö, kde dospáváme a snídáme na parkovišti. Pomalu procitáme a zvolna vyrážíme na procházku města. Vítá nás krásné historické centrum s bohatou kulturou, které se nedá přirovnat k žádnému z českých měst a mě začíná Švédsko přirůstat k srdci. Na cestě zpět k autu nás zastihla dešťová přeháňka v kombinaci se studeným větrem. My, co byli v Rize, jsme byli vybaveni šálou kulichy a rukavicemi. Nejvíce trpěl Honza Dryák a díky Lotyšské metropoli vím, jak se tenkrát cítil. Všichni jsme jednohlasně schválili oběd v Burger Kingu, který byl na stejném parkovišti jako naše auta. Po obědě odjeli posádky obou aut na cestu dál na sever směr Jönköping a Huskvarna. Cestou se naše auto muselo držet za Davidovým a tak se našel i čas na uvolnění, kdy Dan řídil jen koleny a ruce měl za opěrkou hlavy. Sledoval jsem ho asi čtvrt hodiny, když na to přišel i Aleš a řekl to nahlas. V tu chvíli vyskočil Tonda a okřikl Dana, že se autem musí ještě nějaký čas živit a hazardování není proto na místě. Na poslední zastávce přibližně 100 kilometrů před Jönköpingu mě David vyzval, abych zavolal našemu hostiteli Magnusi Boiviemu. Po krátkém ujištění, že nás již očekává, jsme vyjeli opět dál. Pausu při mém telefonování vyplnili ostatní drážděním Davida tím, že jezdí tak pomalu, že Dan zvládá řídit jen nohami.

5. první večer u Magnuse

Po sjetí z dálnice a zaparkování před Magnusovo domem jsme trochu hlučněji vystoupili z aut. V domě se rázně zhaslo a Magnus se najednou stal náplní těch nejčernějších historek. Na mně od začátku působil jako podivín s německou vlajkou na verandě. Po přivítání a představení jsme vyložili veškeré potřebné věci od spacáků po piva a začali s ubytováváním. Nikomu se nechtělo spát s Davidem a Hankou, ale nakonec to zbylo na Štěpána s Danem. Všechny schůzky a oslavy se konali stejně u nich, protože Aleš udělal prdnutím z naší ložnice neobyvatelnou místnost vhodnou k vyvětrání. Větrat se nám ale příliš nechtělo, neboť už tak byla všude pěkná zima a Magnus žil zřejmě ve vikingských podmínkách rád. Na prosbu o zatopení nereagoval a tak jsme se po krátkém spánku v sedm večer rozhodli odebrat do blízké turecké hospůdky. Zbylí pivaři si k jídlu objednali pivo se sedmi a půl procenty alkoholu, já zůstal bez jídla u nealko limonády. Dan, který přišel za námi až po osprchování, snědl během chvíle stejnou porci Kebabbrötu, s kterou se Aleš cpal téměř hodinu. Stejně tak Honza se Štěpánem měli problém dojíst pizzu. Celou dobu byla řeč samozřejmě o stize, hlavně pražské historii. S Danem jsem odešel o půl hodiny dříve než ostatní.  Po příchodu k Magnusovi se mi dostalo odborné masáže od masérky Hanky, po které jsem dlouho bolest zad necítil. Když dorazili ostatní z hospůdky, usadili se v druhém pokoji a opět začala skvělá zábava. Když už se Davidovi podařilo nás vyhodit, pokračovali jsme v našem pokoji přibližně do půlnoci.

6. sobota - první hrací den

Ráno jsem sešel dolů do kuchyně, kde již David a Hanka vařili těstoviny k snídani. Brzy po nás se probudili i ostatní a tradičně nakonec i Dan, který se opět ukázal jako brzda skupiny. David měl již připravené auto k odjezdu a Dan teprve vylézal z postele. Naštěstí do Huskvarny, místa konání turnaje, jsme dorazili včas. Po dlouhém váhání se k nám přidal Vašek Pikl, který překvapil všechny, kteří mojí zprávu o jeho cestě vlakem nebrali vážně. Nikdo si dodnes nedokážeme představit, jak si bez znalosti cizích jazyků zajistil start na turnaji, který se uzavíral již tři dny předtím. Bezprostředně před hraním v našem „táboře“ nevládla tak napjatá atmosféra jako v Rize. Každý se již těšil na hraní. Já sám si zahrál v osmém kole s bývalým mistrem světa a třetím hráčem posledního MS. Prohrál jsem o gól (4:5), ale byl to jeden z nejlepších zápasů, jaký jsem kdy hrál. Švédští hráči vládnou technické hře a zápasy s nimi byly opravdovým sběrem zkušeností a školou stigy. Ještě hráči kolem 80. místa hrají technický a mnohdy celoplošný hokej a nespoléhají na hrubou sílu jako hráči, kteří u nás hrají A-finále. Turnaj se díky nepostoupení mezi 72 nejlepších nepovedl jen mě a Danovi. Se střídavými úspěchy se mi dařilo i ve skupině o 73-87. místo. Ale 6.místo (celkově 78. místo) považuji za velký úspěch. Dan v boji o 88-102. místo marně hledal soupeře a vítězství v této skupině je pro něj slabou náplastí na nepostoupení ze skupiny. Ostatní čeští hráči postoupili mezi elitu, ale až na dva se všichni ztratili v šedi průměru a podprůměru. Za zmínku stojí smolné umístění Davida, kterému scházeli k postupu mezi nedělní top-24 pouze tři góly. Bohužel ho tento osud nepotkal poprvé, již vloni dopadl úplně stejně. Takové situace mrzí nejvíc a ani jeden z nás si neuměl představit, jak Davidovi v první okamžiky po zjištění bylo. Největším klenotem České republiky se stal a očekávání nezklamal Jan Dryák, hráč pražského CIBETu. Jako jediný našel recept na postup mezi top-24.

7. po turnaji & oslava všech vítězství

Naše cesta končí v oblíbené turecké hospůdce, kde nás přivítali jako staré štamgasty. Všichni jsme si objednali jídlo a poté, co David s Hankou své porce snědli, zaplatili a odešli, aby si užili také trochu soukromí, zbylých šest unavených hráčů včetně mně, opět začalo povídat. Pivní trojka Aleš, Štěpán a Honza se snažili vyprázdnit chladící box na lahváče, já s ostatními jsem si dal nealko a diskutoval jak jinak než o stize. Hodinu a půl po Davidovi s Hankou už nebylo za co pít, takže nám nezbylo než zaplatit a vyjít do zimy. Při placení jsme zjistili, že si nás obsluha pamatuje z minulého roku, kdy tady byli češi v trochu jiném složení. Slíbili jsme, že za rok přijedeme zase. Před restaurací se rozhodli všichni naskládat do jednoho auta a tak jsme otestovali, jak Fabia uveze šest dospělých. Úvodní potíže s uspořádáním jsme vyřešili já s Danem, když jsme se rozhodli nikoho dopředu nepustit a ostatní se museli vejít dozadu. Honza se na Tondu vešel velice jednoduše, horší to bylo se Štěpánem, kterému nedaroval Aleš ani centimetr místa. Hlava, zadek a noha mu koukali ještě ven, když chtěl, abych za ním zavřel dveře z venku. S trochou mé pomoci a za neutuchajícího smíchu se to na třetí pokus podařilo. To si již ale Honza začal stěžovat, že se posral a brzy se i pozvrací. Jen velmi opatrně sjel Dan s autem z obrubníku u hospody a vyjel směr Magnusův dům. V polovině cesty jsme potkali Davida, který se vracel pro Honzu a Štěpána. Když uviděl, že my jedeme proti němu otočil auto jak nejrychleji uměl a spěchal za námi. Správně odhadl, že jsme se mezitím rozhodli Hanku, která zůstala na pokoji, trochu postrašit. Po zastavení jsem otevřel i dveře za sebou a se smíchem se s ostatními řítil do chaty. Honza cestou zjistil, že jsou piva v kufru důležitější, otočil se a běžel zpět. My mezitím doběhli na horu a hned zavalili Hanku spoustou vtípků. Pak došli nahoru i ostatní a začala malá party s pivem, šampaňským s jahodami, jahodovou vodkou a ginem. Po oslavě a vypití všeho alkoholu jsme šli na Davidův rozkaz do své ložnice. Tam ještě pokračovala debata. První usnul Honza, který přestal reagovat jako první na Alešovi otázky. Pak se podařilo usnout i mě, ale několikrát za noc mě vzbudilo dvojité chrápání. Naštěstí na Tondu zabralo mlaskání, ale na Aleše nezabralo vůbec nic. Dodnes nevím, jak se mi podařilo usnout, ale byl jsem po probuzení překvapen, že se mi to vůbec podařilo.

8. neděle - druhý hrací den

David ráno odvezl Honzu na turnaj, jelikož ostatním se nechtělo příliš vstávat. Po snídani a teplé sprše (jediná hřejivá věc v Magnusově domě J) se i ostatní rozhodli vydat za Honzou. Vše jsme museli nejprve uklidit, uvést do původního stavu a zabalit si věci. Honza si po předchozí oslavě mezitím počínal skvěle a v době našeho příjezdu se držel kolem pátého místa a nakonec si ještě o jedno polepšil. Ze třináctého místa proti němu po přestávce nastoupil Öslund, kterému se finálová skupina nepodařila podle jeho představ. První zápas český hráč prohrál a druhý se uchýlil do prodloužení. Tento okamžik byl klíčový pro celou sérii. Honza prohrál a celá série se pro něj zlomila. I přes prohru bral Honza vše s úsměvem. Dlouho jsme pak vysvětlovali ruským hráčům, že pro Honzu je to jen zábava a hra a ne sport jako pro ostatní. Zejména Rusové poslední dobou přesvědčují celou stiga-veřejnost, že pro ně je táhlový hokej velmi vrcholovou záležitostí. Po této sérii jsem zašel za Magnusem, abych se pokusil zbavit přebytečných švédských korun nákupem hráčů a puků. To se mi nakonec také povedlo a za téměř třetinovou cenu (cca 270 Kč) jsem získal dva týmy hráčů a deset puků.

9. cesta domů

Když jsme se dostatečně vykoukali na zápasy čtvrtfinále, začali jsme společně uvažovat o cestě na pobřeží, kde na nás ve 22 hodin čekal trajekt. Cesta trvala skoro šest hodin a do Trelleborgu jsme se dorazili kolem půl deváté. Bylo možné se již nalodit, a tak jsme si včas zajistili místo na spaní. Téměř každý zabral dlouhou sedačku. Já s Danem jsme se vydali na průzkum paluby a nahlédli i do kapitánského můstku. Aleš se mezitím rozhodl utratit poslední drobné v automatu a my se mu s tím rozhodli pomoci. Usedli jsme kolem automatu a na kreslených obrázcích hledáme pět rozdílů. Musím přiznat, že kreslené obrázky mi šli lépe než nahé ženy, kde jsem se vůbec nechytl. Naštěstí kolem nás byli již i ostatní a zejména Honzovi a Štěpánovi se dívky dařilo rozlišovat lépe než mně. Dvě eura v drobných nám brzy došli a nezbylo nám tedy nic jiného, než se vrátit a sledovat německé televizní kanály, kde mezitím začali vysílat další striptýzová vystoupení. Před vyplutím jsme se stačili ještě hromadně vyfotit, ale dlouho mi trvalo, než jsem ostatní k tomu „donutil“. Pak již trajekt odrazil od břehu a na neklidném moři začal dost silně houpat. Štěpán brzy po vyplutí televizi plnou nahých krásek vypnul a já se probudil, až když rozhlas anglicky oznamoval konec plavby. Všichni se sbalili a krátce na to již obě fábie vyjeli na pevninu z lodi, jež se na dvě plavby stala naší přechodnou noclehárnou. Po vzájemné dohodě se obě posádky po výjezdu z Rostocku oddělují a míří stejnou cestou ale jinou rychlostí do nákupního centra A10 na berlínském okruhu. Obě auta potkala dopravní zácpa a cestu zkomplikovalo husté sněžení a námraza na dálnici. Kolem desáté hodiny naše auto s malou zajížďkou dorazilo k vytouženému cíli. V době, kdy už jsme byli najezení a mířili za nákupy, dorazilo i druhá posádka. Po rozchodu na nákupy se všichni shromáždili opět v Burger Kingu a čekali jsme, až Aleš koupí Honzovi menu podle jeho přání, o který se vsadili. Na začátku byla snaha Honzu motivovat do nedělních zápasů, ve kterých se prý neměl naději umístit. Bohužel pro Aleše, nejlepšímu českému hráči se podařilo dostat do play-off dokonce ze čtvrtého místa a vyhrál tak kompletní menu s pitím a hranolky. Když Honza dojedl, posádka našeho auta se s malým předstihem před druhou čtveřicí opět vydala na cestu směr Česká republika. Cestou přes hraniční přechod Pomezí nás kolem půl šesté večer vítá naše vlast. V sedm hodin večer mě unaveného ale plného zážitků vysadili Pražané před domem a pokračovali směr Praha.

10. závěr

Pominu-li herní vyspělost Švédů, od kterých se máme stále co učit, a výsledky českých hráčů, které nejsou v tuto chvíli příliš důležité, byl výlet na Swedish Master sběrem zkušeností, které se na některých hráčích snad brzy projeví. Vždyť český hokej potřebuje techničtější hráče typu Honzů Dryáka a Suchého. Samotný výlet byl nádherný, pohodlná cesta byla skvěle kopírována vtípky, smíchem a celkovou pohodou. Příští rok bych se rád stal účastníkem další výpravy za Švédským mistrovstvím. Možná to již bude mikrobusem pro devět lidí. To proto, aby zábavy bylo ještě víc.