Již v době, kdy jsem jezdil do Prahy jen za doktory a na vyšetření se mi zrodil v hlavě nápad: Pojedu se do našeho hlavního města podívat také jednou jen na výlet. Prostě jen tak, jak se říká na kukandu. Přestože bych celý den dokázal bez mapy přežít, raději jsem zvolil jistotu a jednu rozkládací si koupil ještě před odjezdem z Plzně. Nutno podotknout, že Jana, která jela se mnou, měla další dvě mapy.

Z Plzně jsme vyjeli dvacet minut po deváté, přesně podle jízdního řádu. O hodinu později nás již vítal pražský Zličín. První naše kroky vedly na Karlovo náměstí, kam jsme se ze Zličína dostali bez přestupu metrem. Z "Karláku" je to již jen pár metrů k pravoslavnému kostelu Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. První část našeho výletu byla orientována na Atentát na Heydricha, který 27.5.1942 spáchala dvojice parašutistů vyslaných z Velké Británie. Místo, kde dotloukla srdce sedmi statečných mužů (k dvojici se přidalo ještě dalších pět parašutistů z jiných výsadkových skupin), krypta kostela, byla pro mně tím nejdůležitějším místem celého výletu. Toto místo jsem sice už jednou navštívil ve dvanácti letech při skládání skautského slibu, ale to jsem se o tento úsek českých dějin téměř nezajímal. Nyní jsem pln očekávání přivedl do potemnělé krypty kostela i svojí přítelkyni. Za dobu, co jsem tam byl naposled, se změnilo místo vstupu. Už se nemusí procházet celým kostelem a po úzkých a strmých kryptových schodech scházet dolů. Nový vchod je vybudován přímo z průčelí kostela (pod postraními schody). Po vstupu Vás v malém sále uprostřed plného židlí čeká a po zaplacení vstupného (20,-Kč pro studenty) pečlivě propracovaná výstava (v angličtině, ale s přiloženým českým překladem), která zachycuje období od nastoupení Reinharda Heydricha do funkce říšského protektora, začátek jeho krutovlády, přípravy zahraničního odboje na jeho odstranění až po samotný atentát. Doplňkové informace se týkají lidí, kteří se nebáli na sebe vzít odpovědnost a ukrýt sedm hledaných vlastenců. Farář Gothard a jeho spolupracovníci byli za tento čin potrestáni smrtí zastřelením. Podle mého názoru i tito lidé  zaslouží trochu cti a památky, protože na sebe brali velké riziko a bohužel na něj doplatili nejen oni, ale i jejich příbuzní. Po přečtení téměř všech textů vcházíme do potemnělé krypty. Na pár okamžiků si mohu v naprosté temnotě vyzkoušet, jaké to asi před 61 lety bylo. Vše působí velice silně, za mnou stojí opřený kus kamenné desky, kterou gestapo vyhodilo do vzduchu, aby se k obráncům dostalo ze dvou stran. Nade mnou je malý otvor, který sloužil pro obránce jako jediná přístupová cesta a kudy jim zrádce Čurda nabízel, že se nikomu z nich nic nestane, když se bez boje vzdají. Po pravé ruce je ve výšce dvou a půl metru malé kryptové okno, připomínající spíše hradní střílnu. Tudy se je snažili vykouřit slzným plynem a vytopit naplněním krypty vodou. Tímto otvorem ztratili obránci žebřík, poté co ho útočníci zachytili hasičským hákem, když vystrkovali ven hadice. Přímo pod oknem je díra ve zdi, kterou se snažili parašutisté dostat do deset metrů vzdálené stoky a tou pak uniknout z obléhaného kostela. Za tu chvilku stačili vykopat zhruba dva a půl metru. Zoufalost celé situace je při kopání hnala obrovskou rychlostí. Nakonec se gestapu podařilo najít schody do krypty a odstřelit kryt. Z krypty byly slyšet jen čtyři výstřely. To právě skončila naděje pro čtyři mladé kluky (rotmistra Jozefa Gabčíka, podporučíka Josefa Valčíka, rotného Jaroslava Švarce a četaře Jana Hrubého), kteří se rudým písmem zapsali do dějin a získali Československu ztracený respekt v zahraničí. Při prvním napadení kostela a ostré přestřelce zemřeli na kůru v tratolišti krve první tři ze sedmi statečných (rotmistr Jan Kubiš, nadporučík Adolf Opálka a četař Josef Bublík). Při vzpomínkách na to, jak to asi tehdy vypadalo, se mi v temné kryptě kostela tají dech a v těle se svírá snad vše, co se sevřít dá. Poté co si celou kryptu nechám rozsvítit od hlídače, nevypadá už místo tak hrozivě, ale chrámová bohoslužba v kostele nad našimi hlavami dodává místu ještě strašidelnější pocit. Je mi jasné, že bych na tomto místě nestrávil ani den, natož 22 dní a nocí, které tam strávilo sedm hrdinů v čele s atentátníky na "krvavého kata" zastupujícího říšského protektora, Obergruppenführera Reinharda Heydricha.
Po prostudování všech vystavených materiálů za světla odjíždíme směr Florenc, aby jsme v nedalekém armádním muzeu shlédli výstavu o atentátu, která byla před několika dny slavnostně otevřená českým prezidentem Václavem Klausem a která bude po pár měsících zavřena a exponáty předány zpět do soukromých sbírek. Jedná se o největší a nejkrásnější výstavu s tématikou atentátu, kterou mohou oči návštěvníků spatřit. Prostudování každého vystaveného kousku mi celkově zabralo přibližně dvě hodiny a poté jsme shlédli film s barevnou rekonstrukcí celé akce. Po filmu jsme společně ještě prošli místností, kde byly vystaveny věci a fotky lidí, kteří zahynuli při vyhlazení Lidic a Ležáků, což byl důsledek odvety fašistů a snaha dopadnout skrývající se atentátníky.  Skutečná perla je připravena na závěr. V posední malé místnosti jsou za sklem vystaveny osobní věci a obleky sedmi hrdinů, ve kterých padli v kryptě kostela. Pistole, se kterými se udatně bránili přesile i potrhané oděvy od střepin šrapnelů až po posmrtné fotky a pitevní zprávy, to vše a mnoho dalších předmětů zasáhne i srdce člověka, který celou výstavu prošel s kamennou tváří.
Po návštěvě muzea zjišťujeme, že je nejvyšší čas zasytit hladové žaludky. Metrem jedeme zpět až na Anděl. Po vydatném obědě v KFC a krátké zastávce v prodejně levných knih, kde jsem hledal nějakou zajímavou knihu (nakonec jsem našel dvě), vyrážíme tramvají číslo 12 směr Hradčany. Nezajímají nás právě vystavované korunovační klenoty, jen se procházíme a nahlížíme do krámků se suvenýry. Za zmínku také stojí, že jsme zkoumali ceny zmrzliny, ale ta byla od Malostranského náměstí celou Nerudovou ulicí až k Pražskému hradu stejná. Monopol cen určil cenu jednoho pečlivě zarovnaného kopečku na 10 Kč a točená se prodávala za těžko představitelnou padesátikorunu. Inu holt Praha je Praha. Úbytek cizinců o kterém po pár dnech informují i sdělovací prostředky pociťujeme na vlastní kůži. Restaurace plné přemrštěných cen zejí prázdnotou a místa, kde by jste si museli ještě před pár lety prorážet cestu ostrými lokty nyní procházíme úplně volně. Výměnu stráží před hradem sleduje jen hrstka zahraničních turistů, převážně Japonců. Od hradu odkud je skvěle vidět velký kus české metropole je převážně slyšet čeština a ne angličtina nebo dokonce němčina, jak tomu bylo ještě nedávno. Po krátké procházce po nádvoří a návštěvě chrámu svatého Víta jdeme zpět Nerudovou ulicí až ke Karlovu mostu. I zde je turistů méně, většina stánků nabízí kreslení portrétů a malby části Prahy, ale nechybí zde ani hudebníci. Po krátké dešťové přeháňce, kdy jsme sotva stačili vyndat z batohu deštník, jsme úzkými a klikatými uličkami zamířili ke Staroměstskému náměstí. Památnému místu, kde se za posledních šest let slavili čtyři tituly mistrů světa a jeden olympijských vítězů v ledním hokeji. Po krátkém odpočinku hledáme směr Můstek, odtud vyrážíme podruhé dnes na Florenc. Po krátkém čekání na autobus, které si zkracujeme vyprávěním právě nabytých zážitků se vracíme do Plzně. Jsem trochu smutný. Čekal jsem, že alespoň na jednom místě, buď v kostele nebo v muzeu na výstavě, naleznu nějaký volně prodejný materiál. Všechny knihy, které v kryptě kostela mají, jsou jen v jednom vydání k půjčení a přečtení, ale chybí jediná kniha, která by byla k prodeji. U příležitosti výstavy byla vydána krásná a velká publikace, jenže v omezeném množství pár desítek kusů. Navíc se na zadní obálce honosí nápis NEPRODEJNÉ a knihu dostali jen významní návštěvníci výstavy. Kdyby se tato kniha, po které jistě prahnou i desítky lidí, které navštíví muzeum, prodávala jistě by její náklady na tisk byly z prodeje uhrazeny. I v dnešní uspěchané době se najde několik lidí, kterým není tato část dějin úplně lhostejná.