Začátek mého vyprávění je zapotřebí začít v Plzni před odjezdem. Přestože jsem z práce odcházel o dost dříve, vyzvednout počítač pro Lucku, odvézt babičku a Matýska domů mi zabralo dost času. Navíc bylo zapotřebí auto umýt a naplnit mu nádrž. Při balení jsem nastínil víkendový plán mamině, která si až v tu chvíli uvědomila, že to myslím s výletem na východ vážně. Vyjel jsem s malým zpožděním směr Kamenný Újezdec. Cesta ubíhala podle plánu a za krásného počasí mi v kraji filmu „Vesničko má, středisková“ nezbylo nic jiného, než se kochat krásami přírody. Turnaj v Posázaví proběhl podle očekávání. Při velkém množství favoritů na vítězství si mi podařilo obsadit krásné 4. místo z deseti hráčů. Už po desáté hodině byl konec a pro mě začal další přesun směr Praha a pak dál na Hradec Králové a Adršpach. Kilometry ubíhaly velmi pohodově a velice rychle jsem se ocitl v blízkosti polských hranic. Z Náchodu do Adršpachu jsem pak jel hodně pomalu z důvodu zabránění střetu s lesní zvěří. Kolem druhé hodiny v noci už mi vítal Adršpach. U stolů mě přivítala hrstka nejvytrvalejších a společensky nejunavenějších. Po krátkém představení začala skvělá zábava, kterou ještě okořenila Iveta, která přišla v dresu Liberce, sedla si k nám a nepřítomně se koukala do tmy. Když nám kolem třetí hodiny ráno začala být zima, přesunula se hrstka zbylých k nedalekému ohni. Jerry se nás neustále snažil bavit historkami a vtipy, práci mu však stěžoval Šimanski, který se druhý den proměnil v perfektního rozhodčího „Colinu“. Jeden z opilých trampů si ještě snažil ustlat přímo v ohništi, ale za pomoci ostatních se ho podařilo probrat a posadit na kládu, jejíž konec z ohně vyčníval. Úspěch sklízela jedna historka za druhou, ne však pro jejich zábavnost, ale spíše pro jejich výklad od Jerryho a Šimiho pošťuchování. Ve čtyři, když už svítalo, bylo už i na mě trochu pozdě a vydal jsem se rozdělat spaní. Po hodinu a půl dlouhém a často přerušovaném spánku jsem usoudil, že poloha skrčence na zadním sedadle nebude to pravé a raději jsem se přesunul na přední sedadla, kde se mi podařilo po dlouhém usínání opět na hodinu a půl zatvrdnout. V osm hodin ráno po krátkém protahování mě vzbudil Lucky hlas a klepání. Přijal jsem nabídku ke společné snídani u nedalekých stolů a zároveň se tím donutil ke vstávání. Divný pocit a únava se zvolna vytráceli. Zábava opět nabírala správný směr s tím, jak se jednotliví lidé probouzeli a procitali. Iveta dokázala procitnout po vypité kávě, ale taková Žába se neprobrala ani při prvním zápasu. Velká část nás stihla navštívit místní prodejnu a nakoupit si tolik jídla, abychom vydrželi zápasové nasazení. Naše družstvo se díky pečlivé kapitánce Lucce přihlásilo jako první a i díky jejím kompromitujícím fotkám jsme měli pana rozhodčího na naší straně. Je sice pravda, že nám to příliš platné nebylo, ale pískání „příliš mnoho kliček“ a „rychlá klička“ soupeře často zastavilo doslova na poslední chvíli a hlavně pobavilo publikum, které bylo v každém zápasu na naší straně. Naše skupina se odehrála v rekreačním tempu, zatímco v té druhé si místní „profi“ mládež přivodila nejeden výron. První zápas se nám nepodařil a soupeř byl jasně lepší. Z dostřelu branky pálil neuvěřitelné rány a málokdy mířil vedle. Ještě v prvním poločase jsem krátce před prvním gólem obdržel dva pořádné kopance do zátylku, které bolely ještě v neděli při cestě domů. Vše vzniklo vyražením dělové rány soupeře, následném vrhnutím pod nohy útočníka a našeho bránícího hráče, kteří se snažili vyražený míč doběhnout. Míč se odrazil od nás tří k volnému útočníkovi soupeře pro něj už nebyl problém trefit z dvou metrů prázdnou bránu. S prvním gólem se soupeř rozstřílel a my jen snížili na 1:3. Druhý soupeř na nás nastoupil s technickou hrou a s černochem v sestavě. Tato černá perla se ukázala jako mozek týmu. Skvělou technikou a kombinací nás opět začali přehrávat. Když po prvním poločasu zjistili, že jejich technika jim není příliš platná, začali střílet.To jim vyneslo tříbrankové vedení, na které jsme odpověděli s pomocí rozhodčího, který nejprve vyloučil soupeřova brankáře za chytání v hokejové výstroji a pak osmileté Áje společně s náhradním brankařem pomohl vstřelit dva góly. Mezi zápasy jsme se chodili rozehrát s ostatními za jednu z branek, kde se často projevovaly naše „zkušenosti“ a „sehranost“. V bagu vynikala svojí dravostí a hravostí Věrka, která se po míči vrhala celým tělem. Ve třetím zápasu se bojovalo o třetí místo ve skupině. Krátce po úvodním výkopu jsme vedli a brzy přidali i druhý gól. Pak ale začali hrát za náš tým výhradně holky ve věku od 6-14 let a já jsem v bráně dvěma gólům zabránit nedokázal. Navíc nám zranili klíčovou hráčku Věrku, která tak doplatila na svojí dravost. Snížení přišlo ještě v době, když v obraně byli kvalitní pilíře. Přes jeden z nich jsem ale vůbec střelu neviděl. Druhý gól si budu vyčítat ještě dost dlouho. Sice se na mě řítili hned tři hráči Vlků, ale situaci jsem mohl vyřešit lépe. Při soustředění na přihrávky do stran a snížení střeleckého úhlu jsem jednoduše podcenil střelu, která mi proletěla vedle pravé nohy a lehce škrtla o natažené prsty na ruce. Remíza nakonec přinesla i divácky atraktivní pokutové kopy, ve kterých se nepodařilo ani jedné tygřici gól vstřelit. Navíc mě v třetí sérii překonali střelou na levou ruku a ostuda narostla do ještě větších rozměrů. Nejen že jsem nebyl Tygřicím příliš platný, ale výkon, který jsem předvedl já by předvedl kdokoliv jiný. Po penaltách jsem zůstal ležet za brankou a uvědomoval jsem si své chyby. Dlouho jsem ležel než si ke mně přišla sednout Iveta a společně jsme si vysvětlili některé názory na turnaj, který pro nás právě skončil. Hodně mi v tu chvíli psychicky pomohla. Vysvětlila mi, že by se hrálo tak dlouho, dokud by Vlci nevyrovnali. Přestože jsem tomu do teď neuvěřil, přestal jsem nad fotbalem přemýšlet a začal se více věnovat zábavě. Holky o turnaji nepromluvili ani slovo s výjimkou, kdy jsme obdivovali umění hráče černé pleti ve finálové skupině a kdy si Věrka obvazovala nohu obinadlem. Po zabrání lavičky před bufetem se začalo slavit. Lákal mě sám velký Krakonoš a tak jsem v krátké době zvládl tři dvanáctistupňová piva tohoto názvu. Desítka se údajně nedala pít jinak než jako projímadlo a to jsem rozhodně nepotřeboval. Mezitím co se ostatní bavili hrou s kartičkami, vyřizoval jsem smskami korespondenci domů, kde o mě již měli starost. Kolem páté hodiny přišla Andrea, jestli bych s ní nešel na houpačky. Už dříve se ve mě probudila utlačovaná láska k dětem a tak jsem souhlasil. Když Lucka po půlhodině, kdy vykládala karty u stanu, zjistila, že se jí ztratila dcera, přišla za námi na houpačky do centra Horního Adršpachu. Odtud jsme ještě se Žáby synem vyrazili na procházku po okolí. Cílem se stala zřícenina hradu, která byla vzdálena od fotbalového hřiště přibližně čtyři kilometry. Procházeli jsme krajinou pohádky „Třetí princ“ a kochali se krásou Teplicko-Adršpašských skal. Cestou se ještě začala Žába shánět po svém synovi a po návratu nevěřila, jak je možné, že její syn ušel takovou vzdálenost. Překvapen jsem byl i já. Fotbal se na mém těle příliš nepodepsal, takže jsem si cestou zpět dokonce vzal Áju „na koně“. Po návratu se většina z nás tepleji oblékla a sešli jsme se na lavičkách u ostatních. Hodily se i deky, které byly v mém autě, aby mi v noci nebyla zima. Na sousední lavičce hráli dva trampové na kytary a ostatní zpívali jednu píseň za druhou. Ivety nezletilé neteře se postaraly o další rozruch v táboře Tygřic. Začaly totiž koketovat s kluky od Vlků a to nemohla Iveta vydýchat. Navíc jsme se přidali s rýpavými dvojsmysly já a Lucka a to už bylo na ní příliš a vše musela jít několikrát  zkontrolovat. Pro mě se stalo vrcholem večera, když se Lucka vrátila ze stanu s tím, že Ája nechce spát a brečí, že chce ode mně slyšet pohádku. Po krátkém zaváhání mi Lucka ukázala cestu k jejich stanu. Jediná pohádka, na kterou jsem si dokázal vzpomenout, byla O Karkulce. Monotónním hlasem se z mých úst začala linout pohádka, o které jsem myslel, že jsem na ní už dávno zapomněl. Po vyprávění jsem se vyhrabal ze stanu a vrátil se zpět na lavičky, kde si všichni dělali srandu z mých rodičovských pudů. Povídalo se ten večer o všem možném a došlo i na přesun k ohni, když už na lavičce byla nesnesitelná zima. U ohně se do debaty přidalo dalších pár trampů v čele se Šimanskim, který se přes den ukázal jako skvěle ovlivnitelný rozhodčí. Vyprávění došlo i na oslavy narozenin a jiné pikantnosti z minulých srazů. Mezi druhou a třetí se mi už chtělo tolik spát, že jsem nevydržel a šel složit své unavené tělo do auta.